SLP 07 (2014)

209

cházení nebo trestu. Stejně tak se nelze odchýlit od zákazu lékařských nebo vědeckých

pokusů na jednotlivci bez jeho svobodného souhlasu (čl. 7). Zákaz derogace se dále

vztahuje i na ustanovení o zákazu otroctví a obchodu s otroky (čl. 8 odst. 1 a 2) a také

ustanovení obsažená v čl. 11, 15, 16 a 18 (neschopnost dostát smluvnímu závazku; po-

trestání za čin, který nebyl trestný podle zákona v době, kdy byl spáchán nebo svévolné

zasahování do soukromého života, práva na svobodu myšlení, svědomí a náboženství).

Na rozdíl od EÚLP omezuje čl. 2 MPOPP aplikaci ustanovení paktu výslovně na úze-

mí, podléhající jurisdikci smluvní strany. Vzniká zde možnost pro rozdílnou interpre-

taci odpovědnosti státu za činy svých ozbrojených sil, pokud k nim dojde mimo jeho

území. Příkladem mohou být postoje USA týkající se věznice v Guantanamo, Izraele

s ohledem na okupovaná palestinské území nebo postoj nizozemské vlády k masakru

ve Srebrenici za přítomnosti holandských modrých přileb. Rada pro lidská práva (RLP)

ve svém obecném komentáři č. 31 z r. 2004 uvedla, že čl. 2(1) MPOPP od smluvních

stran požaduje, aby pro všechny osoby nacházející se na jejich území a pod jejich

jurisdikcí zajistily práva z paktu vyplývající. Podle RLP práv z paktu požívají nejen ob-

čané smluvních stran, nýbrž všichni jednotlivci, bez ohledu na jejich státní občanství,

kteří se nacházejí na státním území daného státu nebo podléhají jeho jurisdikci. To platí

i pro osoby, vystavené efektivní kontrole sil (effective control of forces) státu působících

za jeho hranicemi, bez ohledu na okolnosti, za nichž k získání efektivní kontroly došlo.

Může přitom jít o jednotky tvořící národní kontingent smluvního státu, který se účast-

ní mezinárodních operací „peace-keeping“ nebo „peace enforcement“.

RLP se tímto

extenzivním výkladem ovšem odchýlila od výslovného znění textu čl. 2 (1) MPOPP.

Na rozdíl od MPOPP nemá MPHSKP žádné ustanovení o rozsahu své aplikace

a nelze ho zřejmě aplikovat extrateritoriálně. Jeho působnost je omezena na území

smluvního státu. Lze to vyvodit z čl. 29 Vídeňské úmluvy o smluvním právu z r. 1969,

podle něhož, pokud ze smlouvy nevyplývá nebo není jinak zjevný jiný úmysl, zavazuje

smlouva každou smluvní stranu pro celé její území. I když čl. 4 MPHSKP obsahuje

omezenou derogační klauzuli je její praktická použitelnost málo představitelná.

Podle

čl. 4 může stát práva vyplývající z MPHSKP podrobit pouze takovým omezením, kte-

ré stanoví zákon a pouze pokud, potud to může být slučitelné s povahou těchto práv

a výhradně za účelem podpory obecného blaha v demokratické společnosti. Výslovnou

zmínkou o možnosti derogace v případě ozbrojeného konfliktu MPHSKP neobsahuje.

Podobně je aplikovatelnost s omezením na jurisdikci státu formulována v Mezinárodní

úmluvě o právech dítěte z 20. listopadu 1989 (MÚPD) Z čl. 38 MÚPD vyplývá, že usta-

novení úmluvy nebudou aplikována mimo jurisdikci smluvního státu a během ozbro-

jeného konfliktu nebo okupace. Podle odst. 1 téhož článku se smluvní strany zavá-

ARC, General Comment 31, Nature of the General Legal Obligation on States Parties to the Covenant

UN Doc CCPR/C/21/Rev 1/Add. 13, 29 March 2004, para 10, viz

gencomn“humanrts“gencommlhrcom31.htmls.

Legal Consequences of the Construction of a Wall in the Occupied Palestinian Territory, Advisory Opinion

ICJ Reports 2004, Separate Opinion of Judge R. Higgins, para. 27.