68 / 124
66
účelům“. V čl. 4 se zakazují „výlučné nebo zvláštní požitky nebo výsady (privilegia)“
354
s výjimkou práv spojených s výkonem státní funkce, stejně tak se zakazuje dědičnost
státních funkcí (orgánů) úředních, zákonodárných či soudních. V čl. 5 až 7 jsou sta-
noveny některé organizační principy dělby státní moci na zákonodárnou, výkonnou
a soudní a dále některé záruky a práva občanů, týkající se svobodných voleb. Články 8
až 10 obsahují podrobné záruky osobní svobody. V čl. 8 jsou upraveny záruky soudní
a procesní ochrany v řízení o trestných činech a stěžejní obecná procesní záruka osobní
svobody, podle které „nikdo nesmí být zbaven svobody, ledaže se tak stane na základě
zákona země nebo soudního rozsudku jemu rovných“.
355
V čl. 9 se zakazují nepřimě-
řené kauce a pokuty a mimořádné nebo kruté tresty. V čl. 10 se zakazuje vydávání
příkazů k prohlídkám míst nebo k zadržení osob nebo věcí bez podezření podloženého
důkazy a/nebo bez konkrétního popisu deliktu. V čl. 11 se zaručuje právo na porotní
soud v občanskoprávních sporech. V čl. 12 se zaručuje svoboda tisku. Čl. 15 je záru-
kou proti zneužití moci a svobody; prohlašuje, že „výkon státní moci, jakož i užívání
svobody“ požívají ochrany „jen při důsledném dodržování spravedlnosti, přiměřenosti,
zdrženlivosti, střídmosti a ctnosti“.
356
V čl. 16 se pak zaručuje svoboda náboženského
vyznání, konkrétně „že náboženské vyznání nebo povinnost, kterou máme vůči naše-
mu Stvořiteli, jakož i způsoby, kterými je vykonáváme, se řídí výlučně naším rozumem
a svědomím, nikoli silou či násilím; a proto všichni lidé mají rovné právo na svobodný
výkon náboženského vyznání v souladu s příkazem svého svědomí, a že je povinností
všech vůči sobě navzájem uplatňovat křesťanskou snášenlivost, lásku a dobrotu“.
357
V posledních dvou ustanoveních virginského Prohlášení jsou zřetelné
křesťanské
(po-
tažmo
protestantské) motivy
. Článek 15, který je obecným výkladovým ustanovením,
výslovně váže uplatňování svobody na protestantskou (až puritánskou) „přiměřenost,
zdrženlivost, střídmost a ctnost“.
358
Článek 16 pak stanoví výslovný a jednoznačný
odkaz nejen na „našeho Stvořitele“ (tj. Boha křesťanů i deistů), vůči kterému „máme
povinnost“, ale i na bytostně křesťanské morální příkazy „vzájemné snášenlivosti, lásky
a dobroty“. Virginské Prohlášení, i když výslovně nezmiňuje Boha jako zdroj přiroze-
ných práv, tak plně v souladu s americkou protestantskou tradicí nerozlučně spojuje
přirozenoprávní princip svobody (ve smyslu čl. 1) s křesťanskými postuláty víry v Boha
a lásky k bližnímu (ve smyslu čl. 16).
Virginské Prohlášení a jeho katalog bylo bezprostředním
vzorem
pro dva další stěžej-
ní právní akty, zakotvující přirozená lidská práva. Nejprve pro francouzskou Deklaraci
354
V originálním znění:
„no men, or set of men, is entitled to exclusive or separate emoluments or privileges from
the community …“.
355
V originálním znění:
„no man be deprived of his liberty except by the law of the land or the judgment of his peers“
.
356
V originálním znění:
„by a firm adherence to justice, moderation, temperance, frugality and virtue“
.
357
V originálním znění:
„the mutual duty of all to practise Christian forbearance, love, and charity toward each
other“.
358
B. Komárková píše o tomto ustanovení: „Závěr dává celé deklaraci poslední sankci. Spravedlnost, mír-
nost a ctnost, které jsou zárukou svobody i řádu, mají svůj zdroj v náboženské rovině, která sama do ob-
čanského života nepatří, ale zůstává jeho páteří.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 114).