69 / 124
67
práv člověka a občana z roku 1789 a záhy poté pro 10 dodatků k Ústavě USA z 1789,
resp. 1791, souhrnně označovaných jako Listina práv.
Vítězství americké revoluce, Ústava USA z roku ͷͽ;ͽ
Po skončení americké revoluce v roce 1783 uzavřením versailleského míru, kterým Velká Británie uznala
nezávislost Spojených států amerických,
359
se stala ústřední státoprávní otázkou optimální změna státní
organizace USA. Dosavadní forma relativně volné konfederace 13 samostatných amerických států, která
byla zakotvena v ústavě, resp. specifické mezinárodní smlouvě, nazvané Články Konfederace z roku 1781,
360
vyvolávala v mnoha oblastech vnitřní i zahraniční politiky nových amerických států nejednotnost a zmat-
ky. Hrozilo, že se Spojené státy rozpadnou.
361
Za účelem vyřešení tohoto problému ustavil Kongres USA
v roce 1787 zvláštní orgán, ústavodárné shromáždění, a pověřil ho úkolem „revize Článků Konferedace“.
362
Fakticky však tento orgán začal připravovat návrh (úplně) nové ústavy.
363
Při jeho koncipování se mezi
delegáty shromáždění střetly dva hlavní názorové proudy. Federalisté, zejména J. Madison, A. Hamilton,
J. Adams a G. Washington, hájili myšlenku přeměny ve federaci se silnou ústřední (federální) mocí.
Republikáni neboli antifederalisté (pozdější demokraté), zejména B. Franklin a G. Mason, kteří byli ovšem
v menšině (T. Jefferson byl v té době ve Francii, T. Paine a S. Adams nebyli do shromáždění zvoleni),
364
naopak hájili myšlenku volnějšího svazku států s decentralizovanou státní mocí ve prospěch jednotlivých
států, neboť se obávali, že by se silná ústřední vláda mohla zvrhnout v despocii.
365
Tento názorový střet byl
i mezi jednotlivými státy. Návrh nové Ústavy USA, který shromáždění připravilo a převážnou většinou
schválilo v září 1787, znamenal ideové vítězství federalistů: silná federální moc, reprezentovaná preziden-
tem, Senátem a Sněmovnou reprezentantů, zahrnovala všechny rozhodující pravomoci a měla jednoznačnou
převahu nad mocí jednotlivých států. Podmínkou nabytí platnosti nové ústavy však byla ratifikace sněmy
jednotlivých států. V nadcházející kampani za ratifikaci se naplno rozhořel argumentační střet mezi federa-
listy a republikány (tj. antifederalisy). Nejdůležitější argumenty obou stran byly zachyceny v časopise „Listy
federalistů“, který vycházel od října 1787 do července 1788.
366
Antifederalisté se obávali rizika zneužití příliš
silné federální moci a argumentovali především tím, že nová ústava zcela postrádá záruky individuálních lid-
ských práv, které by vůči tomu na federální úrovni představovaly jistou bariéru; právě tyto záruky zpravidla
obsahovaly jednotlivé státní ústavy (např. virginské Prohlášení práv). To byl ovšem pádný argument, který
museli federalisté uznat.
367
Jinak by hrozilo, že návrh nové ústavy nebude ratifikován. Z tohoto důvodu se
ústavodárné shromáždění usneslo na tom, že bez zbytečného odkladu připraví návrh Listiny práv v podobě
dodatků k nové ústavě a předloží jej Kongresu, jak se také stalo v listopadu 1789. Pravděpodobně jen díky
tomu byla ústava nakonec ratifikována i sněmy posledních čtyř váhajících států – New Yorkem, Virginií,
Severní Karolínou a Rhode Islandem.
368
359
BALÍK, S. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 334.
360
TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 111. BALÍK, S. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 335.
361
TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 124-126. NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit.,
s. 90-96.
362
TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 126. NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 97-98.
363
NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 99.
364
NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 98.
365
NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit., s. 97-100.
366
TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 132-134. NEVINS, A. – COMMANGER, H. S.: op. cit.,
s. 104-105. KINDER, H. – HILGERMANN, W.: op. cit., s. 293.
367
TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 134, 137-138. BALÍK, S. in: KINCL, J. a kol.: op. cit., s. 337.
368
TINDALL, G. B. – SHI, D. E.: op. cit., s. 134.