75 / 124
73
byly v předrevoluční Francii hlásány v ostrém protikladu vůči pozitivnímu (konfesijní-
mu) křesťanství, zvláště vůči katolické církvi. Budoucí představitelé a vůdci francouz-
ské revoluce však v převážné většině nebyli zaměřeni protinábožensky. Naopak. Ať již
jako osvícenci a deisté (např. Robespierre),
398
nebo jako liberální katolíci (např. abbé
Siéyès)
399
považovali víru v Boha, základní náboženská (morální) pravidla a metafyzic-
kou odpovědnost člověka za nezbytné pilíře řádu a stability ve společnosti.
400
Tři právě popsané faktory se projevily na tom, jak se v dramatickém průběhu fran-
couzské revoluce koncept lidských práv nejprve nadějně zrodil, ale záhy poté v revo-
lučním chaosu zahynul.
Začátek francouzské revoluce
Vznik i trvání konceptu lidských práv během francouzské revoluce úzce souvisí
s její
první fází
(1789–1792). Tu lze obecně charakterizovat jako usměrněný přechod
od absolutní monarchie ke konstituční monarchii.
401
V červnu 1789 se na generálních
stavech prohlásil „třetí stav“ spolu s částí duchovenstva za Národní shromáždění s tím,
že „se nerozejde, dokud nebude vydaná a na pevných základech postavená ústava“,
přičemž vyzval zástupce ostatních stavů, zejména šlechty, aby se k němu připojili.
402
Začátkem července se Národní shromáždění prohlásilo za Ústavodárné shromáždění
a začalo pracovat na ústavě.
403
V Ústavodárném shromáždění měla převahu liberální
šlechta, demokratické duchovenstvo a umírněná buržoazie,
404
vesměs vzdělaní a osví-
cení lidé.
405
Jeho vůdčí postavou byl hrabě
Honoré Gabriel de Mirabeau
(1749–1791),
mluvčí liberální šlechty, osvícenský filozof a zastánce konstituční monarchie, brilantní
398
„Mnozí z revolucionářů byli deisty: věřili v přírodu, respektive – stejně jako Rousseau – v přímou komu-
nikaci s Bohem bez jakýchkoli prostředníků.“ (JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství,
op. cit., s. 337).
„Robespierre … neuznával ateismus, který byl podle něj dědictvím po aristokracii a boháčích.“ (FURET,
F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 199).
„Robespierre odkřesťanšťování (během revoluce v roce 1794) ukončil a na místo rozumu postavil
Nejvyšší bytost: součástí kréda, které zavedl, byla i nesmrtelnost duše, takže šlo dále než Lockův mini-
mální anglikanismus.“ (JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství,
op. cit., s. 338).
399
FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 77.
400
„Republikánští historikové 19. století, jako byli Michelet nebo Quinet, často po pravdě (a ostatně s lítos-
tí) poznamenávají, že Revoluce roku 1789 neměla v úmyslu nahradit staré náboženství nějakým novým.
… Krize s nevypočitatelnými následky, kterou přesto velmi záhy (Ústavodárné shromáždění) rozpou-
talo, vznikla jako důsledek určité politické linie v boji proti
starému režimu
.“ (FURET, F.:
Francouzská
revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 116).
401
DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 407.
402
HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 68. FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 98-99.
DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 406.
403
BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 363. HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 68.
404
FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 94-95. HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 66.
405
„Ve shromáždění, které se sešlo ve Versailles v květnu roku 1789, zasedla řada inteligentních a schop-
ných mužů, kteří vynikali ve svém oboru, někteří z nich měli za sebou už skvělou kariéru.“ (FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 97).