78 / 124
76
rozpadu společnosti a anarchie.
419
Za třetí, principy organizace státní moci pak vychá-
zejí z Montesquieovy koncepce dělby státní moci (čl. 16). Sami autoři deklarace pak
do textu vnesli též svoje vlastní nové prvky. Siéyès zakotvil do čl. 2 svoji teorii o dvojí
moci, tj. [1] primární moci ustavující neboli ústavodárné (
pouvoir constituant
), jejímž
výlučným zdrojem je lid (princip svrchovanosti lidu), a [2] sekundární a odvozené
moci ustavené (
pouvoir constitué)
, která pochází z lidu a jedině z lidu; moc ustavená se
pak – v souladu s Montesquieuovou teorií – dělí na tři dílčí moci (tj. zákonodárnou,
výkonnou a soudní), přičemž je vykonávána nikoli přímo lidem, jak chtěl Rousseau,
ale zásadně jen prostřednictvím „ustavených“ státních orgánů (princip zastupitelské
demokracie).
420
Katalog práv doplnili i o některá nová práva a principy, zejména po-
litická práva, jež příslušejí jen „občanům“ (např. čl. 6), a principy týkající se ochrany
osobní svobody a trestního řízení, např. princip presumpce neviny (čl. 9). Díky tomu
Deklarace obsahuje dvě skupiny práv – jednak „přirozená a nepromlčitelná lidská prá-
va“, tj. práva, která náležejí všem lidským bytostem bez rozdílu a bez ohledu na občan-
ství (tj. práva člověka), jednak politická práva, která příslušejí jen „občanům“, přesněji
řečeno jen tzv. aktivním občanům, tzn. jen těm, kterým pozdější (prováděcí) zákon
na základě majetkového censu zaručil volební právo
421
(tj. práva občana). Z Deklarace
není příliš jasné, jestli i práva občana považuje za „přirozená a nepromlčitelná“, zřejmě
však ano. Tvůrci návrhu Deklarace pak celkově – v porovnání se staršími americkými
vzory – katalog práv a principů obsahově propracovali a formulačně zpřesnili, na čemž
je vidět umění a zkušenosti francouzských legislativců ve formulaci normativních aktů.
Návrh Deklarace byl schválen Ústavodárným shromážděním dne 26. 8. 1789 pod
názvem „Deklarace práv člověka a občana“.
422
Název
„Deklarace“ vyjadřuje přirozenoprávní pojetí jí vyhlašovaných lidských práv,
totiž že francouzská společnost a stát prohlašuje (neboli deklaruje) katalog jistých při-
rozených subjektivních lidských práv, která mají všichni lidé od přirozenosti (vlastně
odjakživa), a která tudíž předcházejí francouzskou společnost, stát i jeho pozitivní (ob-
jektivní) právo. Deklarace tedy – na rozdíl od ústavy a jí „ustaveného“ státního zřízení
– tato práva nezřizuje (nekonstituuje) s účinky
ex nunc
, ale jen „uznává“, a to s účinky
v zásadě
ex tunc
.
419
„Idea, že budou-li základem společenské smlouvy subjektivní práva jednotlivců, hrozí společnosti nebez-
pečí rozpadu, se od Burka naléhavě vracela jak u konzervativců, tak u socialistů. Nakonec bez obtíží zví-
tězili ,vlastenci‘ a byla přijata pouze Deklarace práv člověka, preambule budoucí Ústavy …“ (FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 109).
420
„Siéyès se domníval, že národ jakožto společenství se zakládá na principech přirozeného práva, zatímco
vláda je vázána jen pozitivním právním řádem, a je tudíž závislá na národu a jeho ,vůli‘. Tato ,vůle‘
nemůže být vázána ústavou. Ústava (konstituce) má jedním slovem vždy jen konstituující (ústavodár-
nou) moc a nikdy není závislá na konstituované (ustavené) moci.“ [RÖD, W.: op. cit., s. 534-535,
s odkazem na: SIÉYÈS, E. J.:
Qu‘ est-ce que le Tiers-Etat?
(1789), Genève, 1970, s. 110-113]. Dále:
KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 50-52.
421
HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 85. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 423.
422
HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 74. FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 109-110.