81 / 124
79
zuli, jakýsi zárodek pozdějšího německého ústavního konceptu „omezení omezení“:
428
„Zákon nemá právo zakazovat jiné než společensky škodlivé činy.“ Tato omezovací
klauzule však byla poměrně obecná a neurčitá, a tedy slabá na to, aby zabránila fak-
tickému splynutí konceptu (nadpozitivních) přirozených práv s principem (pozitivní)
zákonnosti –
légalité
. Toto poněkud zúžené pojetí bylo konstrukční slabinou francouz-
ské Deklarace coby ústavního zákona. Ve větě druhé pak článek 5 zakotvuje klasickou
ústavní zásadu legální licence, která je vyjádřením obecné svobody v zákonném smys-
lu: „Ničemu, co není zákonem zakázáno, nesmí být bráněno, a nikdo nesmí být nucen
činit, co zákon nenařizuje.“
Obecná
svoboda
člověka je pak konkretizována výslovným zakotvením některých
dílčích (zvláštních) svobod a dále podrobnou úpravou záruk osobní svobody, respekti-
ve záruk týkajících se trestního řízení.
Články 10 a 11
zakotvují svobodu projevu, svobodu tisku a náboženskou svobodu.
Článek 10 je zakotvuje negativně: „Nikdo nesmí být pronásledován pro své názory,
včetně náboženských, nenarušuje-li jejich projevem veřejný pořádek stanovený záko-
nem“. Článek 11 je zakotvuje pozitivně: „Svoboda šíření myšlenek a názorů je jedním
z nejcennějších práv člověka; každý občan je tudíž může svobodně vyslovovat, psát
a tisknout, odpovídá však za zneužití této svobody v případech stanovených zákonem.
Ústavní úprava mezí těchto svobod (práv) je založena na kombinaci formálního hle-
diska zákonnosti a materiálních hledisek „veřejného pořádku“, respektive „zneužití“
práva. Vznešené označení svobody šíření myšlenek a názorů za „jedno z nejcennějších
práv člověka“ nese zřejmý Voltairův odkaz.
V
článcích 7 až 8
jsou zakotveny zásady (formální) zákonnosti trestního práva hmot-
ného i procesního: zásada
nullum crimen sine lege
, zásada
nulla poena sine lege
, zákaz
retroaktivity trestních zákonů, zásada zákonnosti trestního řízení, včetně zásady zákon-
nosti příkazů k zatčení obviněných. Záruka soudního příkazu k zatčení obviněných
v podobě britského
Habbeas Corpus Act
z roku 1679
429
však do Deklarace převzata
nebyla.
430
Tyto články, jakož i článek 9 věta druhá, zároveň zakotvují i zásady, které
zaručují jisté materiální meze při zatýkání obviněných a při ukládání trestů, tj. zásadu
přiměřenosti při zatýkání („veškerá tvrdost, která není při zatýkání … osoby nezbytná,
musí být zákonem přísně stíhána“) a zásadu subsidiarity trestní represe („zákon nesmí
stanovit jiné tresty než nezbytné a zjevně nutné“).
Článek 9
věta první pak zakotvuje
zásadu presumpce neviny.
428
KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 279.
429
BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 323.
430
„Konstituanta sice nedospěla až k zásadě
habbeas corpus
, zákazu zatknout občana bez soudního příkazu,
jenž byl v té době striktně uplatňován v Anglii, nicméně zakázala – na základě propracovaného systému
garancí – svévolné zatýkání a zadržování. Občan stíhaný spravedlností tak již nemohl být neodůvodněně
šikanován.“ (DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 423).