80 / 124
78
Do
první skupiny
ustanovení (tj. ustanovení o právech člověka) lze zařadit následu-
jící články:
Článek 1
zakotvuje principy (obecné) svobody a rovnosti, přesněji řečeno rovno-
právnosti: „Lidé se rodí a zůstávají svobodní a rovní v právech.“
425
Tato formulace je
organickou syntézou mezi Lockovou svobodou a Rousseauovou rovností. Vazba „rovní
v právech“ (či „rovnoprávní“) je zde vhodnější než „rovní“, neboť lépe vystihuje jen
ten aspekt rovnosti, který má být opravdu uzákoněn, tj. jen rovnost v právech, a nikoli
též rovnost faktickou.
Článek 2
pak stanoví, že „zachování přirozených a nepromlči-
telných lidských práv, jimiž jsou svoboda, vlastnictví, osobní bezpečnost a odpor proti
útlaku“ je „cílem každého politického společenství“. Tento článek byl formulován po-
dle slavné Jeffersonovy věty z Prohlášení nezávislosti o „nezcizitelných právech“, mezi
které „náleží život, svoboda a sledování osobního štěstí“. Oba první články mimořádně
zdařile normativně vyjadřují především Lockovo pojetí přirozených práv, totiž „života,
zdraví, svobody a vlastnictví“. Život a zdraví jsou zde shrnuty do obecnějšího atributu
„osobní bezpečnosti“. K němu pak tvůrci Deklarace připojili i právo na odpor. To
Locke také považoval za přirozené právo, nicméně za jeho subjekt zřejmě nepovažoval
přímo každého jednotlivého „člověka“, ale spíše „lid“ jako celek; v tomto smyslu
de
facto
„kolektivního“ lidského práva ho vyjádřilo i americké Prohlášení nezávislosti.
426
Následující články pak rozvádějí svobodu a rovnoprávnost.
Generální klauzule
svobody
je zakotvena v první větě
článku 4
: „Svoboda spočívá
v možnosti činit vše, co neškodí druhému.“ Jedná se o mimořádně výstižnou norma-
tivní formulaci, která vyjadřuje i imanentní obsahové meze každé lidské svobody, a sice
svobodu ostatních lidí. Druhá a třetí věta článku 4 pak doplňuje klíčovou vazbu tohoto
přirozeného práva na meze stanovené (pozitivním) zákonem: „Výkon přirozených práv
člověka nemá tedy jiných omezení než těch, která zajišťují ostatním členům společnos-
ti požívání stejných práv. Tato omezení mohou být stanovena jen zákonem.“ S tím pak
úzce souvisí i
článek 6
věta první: „Zákon je výrazem obecné vůle“. Právě v těchto dvou
prvcích, ve kterých figuruje (pozitivní) zákon, je klíčový vklad Rousseauova konceptu
(pozitivního) zákona jako projevu
„volonté générale“
. Díky němu zákon může stanovit
možné zásahy státu do (přirozené) obecné svobody člověka.
427
Navazující
článek 5
však
měl zabraňovat tomu, aby byl pozitivní zákon chápán ve smyslu „svrchovaného záko-
na“, když ve své větě první stanoví pro zákon jistou ústavní materiální omezovací klau-
425
Srov. též FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 110.
426
Srov. originální anglické znění z Prohlášení nezávislosti USA:
„all men are endowed with certain unaliena-
ble rights… “
x
„it is the Right of the People to alter or to abolish it (any Form of Government which becomes
destructive of these ends) …“
.
427
„Klasická definice svobody, obsažená v čl. 4 Prohlášení (hranice svobody jednotlivce končí tam, kde tato
svoboda omezuje svobodu jiných), formuluje přímo možnost státu pouze upravit zákonem tyto hranice,
tzn. nevymezovat obecně a pozitivně obsah svobody, ale obsah možného zásahu státu do obecné svobo-
dy.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 273).