82 / 124
80
Článek 17
pak zakotvuje ve zdařilé Siéyèsově formulaci ochranu vlastnické práva
v Lockově přirozenoprávním pojetí:
431
„Vlastnictví je nedotknutelné a posvátné právo,
a proto ho nikdo nesmí být zbaven s výjimkou případu, kdy to vyžaduje v zákoně
výslovně stanovený veřejný zájem a za podmínky, že obdrží spravedlivou a předem
dohodnutou náhradu.“ Rousseauovo pojetí (pozitivního a omezeného) vlastnictví se
zde vůbec neprojevilo.
Obecná klauzule
rovnoprávnosti
, zakotvená v čl. 1 větě první, je pak specifikována
ve třech dílčích zvláštních principech (právech). V
článku 6
větě třetí je zakotvena zá-
sada rovnosti před zákonem: „Zákon musí být stejný pro všechny, ať chrání, či trestá.“
Ve větě čtvrté pak zásada rovnosti v právu „občanů“ na přístup k „veškerým veřejným
hodnostem, funkcím a úřadům podle jejich schopností a bez rozdílů, s výjimkou těch,
které vyplývají z jejich ctností a nadání“. V
článku 13
je zakotvena zásada distributivní
rovnosti „občanů“ v jejich zatížení „obecnou daní“, a to „úměrně jejich majetkovým
poměrům“.
Do
druhé skupiny
ustanovení (tj. ustanovení o „právech občana“) patří následující
politická práva, jež podle pozdějších (provádějících) zákonů náležela jen tzv. aktivním
občanům ( k tomu viz výše):
Článek 6
věta druhá zaručuje aktivní a pasivní volební právo „občanů“ do zákono-
dárného sboru: „Všichni občané mají právo podílet se osobně nebo prostřednictvím
svých zástupců na … tvorbě (zákona).“ Zvláštním projevem tohoto práva je pak
člá-
nek 14
týkající se daňových zákonů: „Všichni občané mají právo usnášet se sami nebo
prostřednictvím svých zástupců o nezbytnosti veřejné daně, … a stanovit její výši,
způsob rozložení a vymáhání i dobu trvání“. Článek 6 věta čtvrtá pak zaručuje výše
zmíněné právo „občanů“ na rovný přístup k veřejným funkcím.
Do
třetí skupiny
ustanovení (tj. ustanovení o základních principech organizace státní
moci) pak patří především tato dvě stěžejní ustanovení:
Článek 3
zakotvující Siéyèsovu koncepci svrchovanosti lidu jakožto moci ustavující:
„Jediným zdrojem veškeré svrchovanosti je lid. Žádný orgán ani jednotlivec nemů-
že vykonávat pravomoc, která by z něho výslovně nepocházela.“ A
článek 4
, ve kte-
rém je v mimořádně zdařilé, stručné a jasné formulaci vyjádřena podstata ústavnos-
ti: „Společnost, v níž nejsou zajištěny záruky práv, ani zavedeno oddělení jednotli-
vých mocí, postrádá ústavy.“ Ve zde zakotveném principu dělby moci je zřejmý vliv
Montesquieua.
Jaký byl další osud francouzské Deklarace?
431
RÖD, W.: op. cit., s. 535-536.