88 / 124
86
a nesmrtelnosti duše“,
474
a následných oficiálních okázalých oslav „Nejvyšší bytosti“
v Paříži červnu 1794.
475
Tyto události nakonec v roce 1793 vyvolaly ve Francii ob-
čanskou válku (francouzská literatura ji označuje zaujatě jako „venkovskou kontra-
revoluci“), počínaje povstáním ve Vendée.
476
Především však pod jejich (nepřímým)
vlivem deistický koncept lidských práv, nastolený osvícenskou revolucí, nezískal
ve Francii přirozenou společenskou oporu u křesťanské (katolické) církve, jejích ko-
munit i značné části jejích věřících, jak se to naproti tomu podařilo u protestantských
církví ve Spojených státech. Naopak. Protikatolický, potažmo protikřesťanský průběh
revoluce diskreditoval v očích katolíků téměř vše, co chtěla zavést. Papež Pius VI. od-
mítl již v roce 1790 Deklaraci jako „bezbožnou“
477
a katolická církev po dlouhou dobu
koncept (přirozených) lidských práv odmítala.
478
Za třetí: Francouzská společnost nakonec ani nepovažovala Deklaraci, resp. ústav-
ně zakotvený přirozenoprávní koncept lidských práv za potřebný. Svoboda, rovnost
v právech, vlastnictví i další lidská a občanská práva byla od roku 1814 zakotvena v
zá-
konné
(tj.
pozitivněprávní
) formě. A to bylo ve Francii všeobecně a dlouho považováno
za dostatečné.
I když Francii i kontinentální Evropě trvalo ještě nějakých 150 let, než Deklaraci
znovu objevily, koncept lidských práv na evropském kontinentu byl díky ní zrozen.
474
HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 263. FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit.,
s. 207-208. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 420.
475
„Robespierre odkřesťanšťování ukončil a na místo Rozumu postavil Nejvyšší bytost: součástí kréda, které
zavedl, byla i nesmrtelnost duše, takže šlo dále než Lockův minimální anglikanismus.“ (JOHNSON, P.:
Dějiny křesťanství
, op. cit., s. 338).
476
„Četné práce, které se v poledním čtvrtstoletí věnovaly venkovské kontrarevoluci a hledaly její sociální
nebo sociálně-ekonomické kořeny, je buď nenalezly, nebo své zdůvodnění postavily na příliš snadno
napadnutelných argumentech. … Zdá se, že při výkladu důvodů vedoucích ke kontrarevoluci nelze ná-
boženský prvek zaměnit za jiný element.“ (FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 130-131).
Dále srov. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 411, 413.
477
HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 86. FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 120.
„Již první zaujetí stanoviska ze strany papeže k francouzské revoluci, papežské breve Quod aliquantum,
kterým Pius VI. 10. března 1791 po dlouhém váhání zamítl Národním shromážděním nařízenou občan-
skou ústavu pro klérus, projednává téma svobody. Revoluční učení se v tomto listě zcela zamítá, dokonce
se označuje za absurdní tvrzení o vrozené svobodě a rovnosti člověka.“ [HANUŠ, J.: in: HANUŠ, J.
(ed.):
Křesťanství a lidská práva.
Praha: CDK a nakladatelství Vyšehrad, 2002, s. 19].
478
„Prvním odpůrcem deklarace lidských práv se stal soudobý katolicismus. I katolicismus v sobě choval
prvky, pro něž nemusil deklaraci přijmout zásadně nepřátelsky. Nebylo nemožno přizpůsobit ji tradič-
ním katolickým sociálním naukám. Když katolictví odmítlo Deklaraci tak zásadně a pateticky, stalo se
to pod přímým dojmem revolučních událostí, které vyvrátily nejenom sakrální monarchii, ale vedly
ke své kulminaci až k programovému odkřesťanšťování Francie. … Restaurační katoličtí spisovatelé …
v hrůzách revoluce viděli logický důsledek odpadu od Boha. Zárukou obnovené stability společnosti
mohla být jedině restituce minulosti. … Odmítli zásady Deklarace, protože v ní viděli produkt stoické-
ho racionalismu, jenž jim byl totožný s reformací.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 115).