86 / 124
84
Osud Deklarace po II. světové válce
Po II. světové válce se však Francie k Deklaraci vrátila. Z bezprostřední strašlivé
zkušenosti s nacistickými a fašistickými režimy zjistila, že zákonné (ryze pozitivistic-
ké) pojetí je chybné, neboť může vést k „legální“ likvidaci lidských práv.
465
Historie
dala Lockovi zcela za pravdu. Empirie prokázala správnost přirozenoprávního pojetí.
Ústava IV. republiky
z roku 1946 ve své Preambuli na Deklaraci výslovně odkázala jako
na pramen lidských a občanských práv, přičemž sama tuto úpravu doplnila o katalog
hospodářských a sociálních práv. V roce 1958 pak francouzský lid v referendu schválil
novou
ústavu (V. republiky)
, jejíž návrh inicioval Ch. de Gaulle. Tato ústava, která
platí ve Francii dodnes, rovněž ve své Preambuli výslovně odkazuje na Deklaraci práv
člověka a občana: „Francouzský lid se slavnostně hlásí k lidským právům a zásadám
státní svrchovanosti, jež byly stanoveny Deklarací z roku 1789, schváleny a doplněny
Preambulí ústavy z roku 1946.“
466
Francouzský ústavní soud – Ústavní rada – na zá-
kladě tohoto odkazovacího ústavního ustanovení považuje Deklaraci za přímo apli-
kovatelný pramen francouzského ústavního řádu,
467
který je nadřazen (obyčejným)
zákonům francouzského Parlamentu.
468
Po II. světové válce se Deklarace navíc stala hlavním vzorem pro vypracování tří
stěžejních mezinárodně-právních dokumentů o lidských právech – Všeobecné dekla-
race lidských práv z roku 1948, evropské Úmluvy o ochraně lidských práv a základ-
ních svobod z roku 1950 a Mezinárodního paktu o občanských a politických právech
z roku 1976.
Důvody krátkého života konceptu lidských práv v revoluční a porevoluční Francii
Proč Deklarace, potažmo (přirozenoprávní) koncept lidských práv během francouz-
ské revoluce a ještě dlouho po ní ve Francii neuspěly?
Za prvé: Deklarace je v zásadě založena na anglosaském, přesněji řečeno americkém
konceptu přirozenoprávní a hlavně individualistické svobody člověka a jeho vlastnic-
tví, jenž vychází z filozofie J. Locka. Tento koncept nenalezl ve francouzské společ-
nosti, rozdělené na třídy se vzájemně si odporujícími zájmy i hodnotami, podporu
rozhodující části obyvatelstva. Významné části francouzské společnosti kladly důraz
spíše na jiné principy. Ať již na rovnost, svrchovanost lidu či „obecné blaho“, jak vy-
465
„Tento odkaz francouzské revoluce (na Deklaraci práv člověka a občana a nadřazenost nezcizitelných
práv jednotlivce státu – pozn. P.S.) objevila kontinentální Evropa v plném rozsahu až po zkušenostech
s krizemi demokracie v období kolem II. světové války.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 274).
466
JIRÁSKOVÁ, V.: op. cit., s. 13.
467
„ I když tento odkaz není součástí vlastních ústavních článků, jsou na základě soudní praxe oba doku-
menty přímo aplikovatelnou součástí ústavního práva Francie, což stvrdila svým rozhodnutím 1971
Ústavní rada.“ (KOUDELKA, Z. in: FILIP, J. a kol.: op. cit., s. 62).
468
Francouzský ústavní soud (Ústavní rada) v roce 1971 judikoval, že „[p]rohlášení a Preambule ústavy
z roku 1946 jsou hodnotami závaznými pro posouzení mezí, v nichž se zákonodárce může pohybovat“
… [o]d té doby vydala Ústavní rada celou řadu rozhodnutí o zákonech, jejichž ústavnost byla s odvolá-
ním na základní práva a svobody odmítnuta.“ (KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 379-380).