85 / 124
83
ochranu vlastnictví tím, že podmínkou vyvlastnění již nebyl zákonný základ: „Nikdo nesmí být zbaven sebe-
menší částečky svého majetku, může se tak stát pouze tehdy, vyžaduje-li to nutný veřejný zájem, ale pak musí
být vyvlastnění učiněno proti předběžné náhradě.“ (ostatně Robespierre odmítal Lockovo přirozenoprávní
pojetí vlastnictví a přikláněl se k Rousseauvu pozitivnímu pojetí vlastnictví
458
). Nová Deklarace stanovila
též řadu nových zásad, týkajících se například práce, vzdělání a sociálních záruk, vesměs však v podobě
politických proklamací bez normativního významu. Nová Ústava ani nová Deklarace nikdy nenabyly účin-
nosti.
459
Vláda teroru skončila v červenci 1794 tzv. thermidoriánským převratem Robespierrových odpůrců
v Konventu a popravou Robespierra.
460
Osud Deklarace po francouzské revoluci
Nové politické režimy během dalšího vývoje francouzské revoluce (tj. thermidoriánský Konvent, di-
rektorium a konzulát) ani Napoleonovo císařství se k původní Deklaraci již nevrátily. V roce 1814 došlo
ve Francii k obnovení monarchie a k návratu Ludvíka XVIII. na francouzský trůn. Oktrojovaná
Ústavní
Charta Ludvíka XVIII.
z roku 1814, zavádějící omezenou konstituční monarchii, se k Deklaraci z roku 1789
z pochopitelných důvodů rovněž nevrátila. Nicméně v pozitivněprávním pojetí (tzn. s odkazem na zákonné
meze) alespoň rámcově uznala nejvýznamnější subjektivní (lidská) práva, která byla Deklarací zaručena –
osobní svobodu, rovnost před zákonem, svobodu náboženského vyznání, svobodu tisku a též vlastnictví,
461
které se stalo předmětem zákonné ochrany již přijetím Občanského zákoníku
(Code civile)
z roku 1804.
462
Francie se k Deklaraci nevrátila ani přijetím dalších ústav z roku 1830, 1848, 1852, resp. 1870. Dokonce
ani republikánská ústava, přesněji řečeno tři
ústavní zákony z roku 1875
, které ustavily režim III. republiky
a které platily až do roku 1940, se k Deklaraci nevrátily. Dokonce se ani slovem nezmínily o (nějakých)
lidských právech, která by byla v nějakém ohledu nadřazena (pozitivním) zákonům.
463
Deklarace nicméně
sloužila jako vzor pro dílčí zákonné úpravy lidských a občanských práv. V zakotvení lidských a občanských
práv tak ve Francii zcela převládl
princip zákonnosti
, který přetrval až do přijetí ústavy z roku 1958.
464
458
„Robespierre se distancoval od Lockova pojetí, že soukromé vlastnictví je vyžadováno přirozeným
právem, a připojil se k Rousseauovu pojetí o pozitivním charakteru vlastnictví, čímž otevřel možnost
provádět bez porušení domnělých přirozenoprávních norem modifikace vlastnického řádu, eventuálně
v socialistickém smyslu.“ (RÖD, W.: op. cit., s. 536-537).
459
BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 364. KLOKOČKA, V.: op. cit., s. 55-56. HROCH, M. –
KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 237.
460
HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 267-269. BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 361, 364.
461
FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 2. Ukončit revoluci. Od Ludvíka XVIII. po Julese Feryho (1815-
1880)
. Praha: Argo, 2007, s. 21-22.
462
LITSCH, K. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 412. RÖD, W.: op. cit., s. 537.
463
„Instituce, které se zrodily ze zákonů z roku 1875, se vyznačovaly ještě jedním rysem …: jde o všemoc-
nost, která je dána zákonodárné moci. Skutečně žádný ze zákonů, na nichž byla založena Třetí republika,
neobsahuje zmínku o zásadách, například o lidských právech, která by mohla být připomínána jako
nadřazená pozitivnímu zákonu, nikde také není uveden orgán pro kontrolu ústavnosti zákonů … Obě
sněmovny jsou svrchované v plném slova smyslu. Jde o vítězství zástupců lidu nad vůlí lidu, o vyvrcho-
lení vývoje zahájeného v roce 1789 …: tuto všemocnost zákonodárné moci a pozitivního zákona Francie
plně upraví v textu své ústavy z doby po druhé světové válce. V textu z roku 1875 … je zákon nadřazen
právům …“ (FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 2.
, op. cit., s. 365).
„Ústavě (z roku 1875) nepředcházelo žádné prohlášení práv, neproklamovala žádný princip.“ (DUBY, G.
a kol.: op. cit., s. 572).
464
„Za Třetí a Čtvrté republiky se prosadily ve Francii právně pozitivistické koncepce a z francouzské re-
voluční tradice zůstal jen princip zákonnosti, jakožto výraz vůle suverénního lidu, reprezentovaného
Národním shromážděním. Celá hloubka Prohlášení, obsažená v úvodním textu, jímž se zpřítomňují
,přirozená, nezcizitelná a posvátná lidská práva‘ , zanikla v kompetenci parlamentu.“ (KLOKOČKA, V.:
op. cit., s. 273).