87 / 124
85
cházejí z filozofie Rousseaua. Nebo obecně na zákonnost, tj. na vymezení lidských
práv zákonem jako projevem „obecné vůle“ lidu, potažmo parlamentu (zde je opět
vliv Rousseauova konceptu, popřípadě i pozitivisticky chápané „politické svobody“
Montesquieua). Tyto principy jsou spíše projevem
etatismu
, k němuž tíhla významná
část francouzského obyvatelstva.
469
Kromě toho, nemalá část francouzské společnosti
pokládala teror a anarchii francouzské revoluce za důsledek individualistického pojetí
svobody, tj. toho primárního lidského práva, které Deklarace zaručila. Deklarace tak
byla v očích řady Francouzů po revolučních zkušenostech považována za možný zdroj
dezintegrace společnosti.
Za druhé: Francouzská revoluce byla vedena v duchu radikálního osvícenství vý-
razně
protikatolicky
, posléze až
protikřesťansky
. To kontrastovalo s katolickým nábo-
ženstvím převážné části francouzského obyvatelstva i oblibou „prosté“ katolické
církve především na venkově. V tomto ohledu sehrály negativní úlohu tři revoluční
události (akty). Prvním bylo znárodnění majetku katolické církve dekretem z listo-
padu 1789.
470
Druhým byl dekret o Občanské ústavě duchovenstva z července 1790,
kterým byla francouzská katolická církev zestátněna, zrušena její podřízenost papeži
a zavedena volba biskupů a kněží lidem, přičemž biskupové a kněží se stali státními
úředníky.
471
Třetím pak byla dechristianizace (odkřesťanšťování) v době jakobínské
diktatury: nejprve v duchu ateismu v podobě zrušení křesťanského vyznání a zavedení
kultu „Rozumu“ v listopadu 1793,
472
poté z iniciativy Robespierra, který „si odjak-
živa ošklivil ateismus bořící morálku“,
473
v duchu Rousseauovského deismu v podo-
bě dekretu z května 1794, kterým „francouzský lid uznává existenci Nejvyšší bytosti
469
„…Deklarace souvisela s francouzskou revolucí jen nepřímo, protože do ní byla importována. Přes svou
ústavní proklamaci nenabyla ve Velké francouzské revoluci praktického významu. Jakobínský stát měl
mnohem blíže ke koncepci Rousseaouvě než americké.“ (KOMÁRKOVÁ, B.: op. cit., s. 115).
470
FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 117. BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 407.
DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 407-408.
471
„… právě ona
Constitution civile
(zásada civilního stavu pro kněží) stojí na počátku rozchodu Revoluce
s církví a jejich pozdějšího nesmiřitelného nepřátelství. … celonárodní krize, již vyvolala
Constitution
civile
, nebyla ve Francii překonána ani po celé 19. století a po většinu století následujícího. Revoluce bo-
jovala proti katolické církvi, aniž se přitom úplně rozešla s katolicismem. Nemohla si připustit myšlenku
demokratického sekularizovaného státu, protože měla příliš blízko k jansenistickému a galikánskému
odkazu, od něhož ale byla příliš vzdálena na to, aby na jeho základě dokázala založit nový protestanti-
smus. Z této bezvýchodnosti … se bez předchozího úmyslu zrodila revoluční protináboženská kultura
…“ (FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 120, 131-132, dále s. 121-122, 127-132). Dále
srov.: BALÍK, S. in: KINCL, V. a kol.: op. cit., s. 407. DUBY, G. a kol.: op. cit., s. 407-408.
472
„… rozpoutání dekristianizačního hnutí. … Katolické kostely byly přeměňovány v chrámy Rozumu,
Pravdy, Svobody. Konvent se od tohoto hnutí nejprve distancoval, ale poté, co zavedl revoluční ka-
lendář a účastnil se zasvěcení pařížské katedrály Nôtre-Dame Rozumu při slavnosti Svobody (10. lis-
topadu 1793), jej přijal za své. … S likvidací katolického kultu nastupoval kult mučedníků svobody
(Lepeletiera, Marata a Chaliera). Se sklonkem roku 1793 však začal i kult mučedníků svobody, zejména
uctívání Marata, ohrožovat revoluční vládu. …Dekristianizace … odcizovala revoluci rolníky úzce spja-
té s tradičním náboženstvím.“ (HROCH, M. – KUBIŠOVÁ, V.: op. cit., s. 257-258).
473
FURET, F.:
Francouzská revoluce. Díl 1.
, op. cit., s. 208.