422 / 610
420
že vztah, který ve svých podstatných rysech odpovídá uvedené charakteristice, nemusí
být ještě vzhledem ke svým specifickým okolnostem poměrem podřaditelným pod
ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) ZDP.
18
Pro Nejvyšší správní soud byla v návaznosti na výše uvedené jednou ze zásadních
otázka způsobu posouzení konkrétní vykonávané činnosti. V již zmiňovaném rozhod-
nutí ze dne 24. února 2005 sp. zn. 2 Afs 62/2004 potvrzuje, že „
vychází z materiálního
posouzení závislé činnosti, kdy skutečně není rozhodné, na jakém formálním právním zá-
kladě je tato činnost vykonávána,“
19
a současně zdůrazňuje potřebu stanovit materiální
kritéria, jejichž splnění bude indikovat přítomnost závislé činnosti, jelikož výše citova-
né ustanovení § 6 odst. 1 písm. a) ZDP se nejeví jako dostačují
20
a schopné postihnout
všechny reálné možné případy, když za jediný charakteristický znak poměru, z nějž
plynou příjmy ze závislé činnosti, označuje pouhé plnění příkazů plátce.
V návaznosti na zmíněnou judikaturu je významným vodítkem pro posouzení spor-
ných případů též pokyn Ministerstva financí č. D – 285 k aplikaci § 6 odst. 1 a 2
ZDP, jehož východiskem se stala vedle právní úpravy též rozhodovací praxe Nejvyššího
správního soudu a Ústavního soudu vztahující se k tzv. závislé činnosti. Pokyn vyme-
zuje „
nejčastější znaky a okolnosti indikující vztah závislé činnosti fyzické osoby, od níž
plyne příjem“,
21
který je předmětem zdanění.
Postoj judikatury k využívání švarcsystému u některých typů osob je však ustále-
ný pouze zčásti. Činnost společníků a jednatelů považují soudy převážně za závislou,
i když fikce ustanovení § 6 odst. 1 písm. b) ZDP nedopadá bez výjimky na všechny
případy činnosti vykonávané společníkem.
22
V případě sportovců je tomu přesně na-
opak, judikatura akceptuje jejich status osob samostatně výdělečně činných a uzavírání
obchodněprávních vztahů nevylučuje,
23
přitom jejich postavení v mnoha ohledech na-
plňuje znaky závislé činnosti ve smyslu zákona o daních z příjmů. U ostatních případů
je judikatura nesourodá a závěry se často diametrálně liší. Za příklad mohou poslou-
žit dvě rozhodnutí Nejvyššího správního soudu, která se mimo jiné věnovala aplikaci
principu přednosti obsahu před formou
24
ve vztahu k zastírání výkonu závislé činnosti.
První z nich, rozhodnutí ze dne 15. ledna 2009 sp. zn. 7 Afs 72/2008-97,
25
respektuje
z materiálního posouzení konkrétního vztahu. Srov. rozhodnutí Nejvyššího správního soudu ze dne
1. 6. 2005 sp. zn. 2 Afs 176/2004.
18
Rozsudek Nejvyššího správního ze dne 26. 5. 2005 sp. zn. 2 Afs 161/2004.
19
Obdobně k posouzení závislé činnosti přistupuje Ústavní soud v usnesení ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. IV.
ÚS 385/04.
20
Srov. rozhodnutí Nejvyššího správní soudu ze dne 21. 3. 2006 sp. zn. 2 Afs 131/2005.
21
Pokyn č. D – 285 k aplikaci § 6 odst. 1 a 2 zákona č. 586/1992 Sb., o daních z příjmů, ve znění pozděj-
ších předpisů, a vymezení tzv. závislé činnosti.
22
Srov. Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 31. 8. 2010 sp. zn. 2 Afs 24/2010 a usnesení
Ústavního soudu ze dne 20. 1. 2005 sp. zn. IV. ÚS 385/04.
23
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 29. 11. 2011 sp. zn. 2 Afs 16/2011.
24
Viz ustanovení § 2 odst. 7 zákona o správě daní a poplatků, případně ustanovení § 8 odst. 3 daňového řádu.
25
Rozsudek Nejvyššího správního soudu ze dne 15. 1. 2009 sp. zn. 2 Afs 72/2008.