SLP 02 (2013)

107 / 284

105
sjednanou odměnu. V praxi ale stát plně využil zákonné zmocnění dané ústředním
orgánům,509 kterým byla v ustanovení § 239 ZP 1965 ponechána možnost v dohodě
s ministerstvem financí a s ústředními výbory odborových svazů510 stanovit zásady pro
odměňování pracovníků činných podle těchto dohod a bližší podmínky pro jejich uza-
vírání. Odměňování prací konaných podle dohod o provedení práce a vyskytujících se
ve více odvětvích mělo upravit ministerstvo financí.511 Rozsah regulace odměňování
v různých podzákonných předpisech dosáhl ohromného rozsahu a stal se jedním z váž-
ných problémů této úpravy. 512 Vedle absence svrchovanosti zákona daná úprava přede-
vším bránila adekvátnímu motivačnímu odměňování vykonané práce. Platná úprava
nepovažuje ujednání o odměně za podstatnou náležitost dohody o práci konané mimo
pracovní poměr a znevýhodňuje zaměstnance pracující na základě dohod jejich neza-
hrnutím do povinných příplatků ke mzdě či platu. Jak jinak vysvětlit ustanovení § 77
odst. 2 písm. e) ZP? Nežádoucí účinky této úpravy lze eliminovat pouze prostřednic-
tvím zásady stejné odměny za stejnou práci.513
Dalším rozdílem, který ovšem zákoník práce 2006 nepřevzal, bylo oprávnění pra-
covníka konat práci za pomoci rodinných příslušníků uvedených v dohodě.514 Takto
se násobil potenciál volného času pracovníků, kteří k plnění úkolů (často i pro mateř-
skou organizaci) využívali příslušníků vlastní rodiny. Zjevnou nevýhodou takto ko-
nané práce byla častá nemožnost zjistit skutečného viníka nekvalitně odvedené práce.
Odpovědnost organizace515 i pracovníka za škodu způsobenou při plnění pracovních
úkolů nebo v přímé souvislosti s ní byla řešena stejně jako v pracovním poměru, výše
náhrady škody způsobené pracovníkem z nedbalosti však nesměla přesáhnout třetinu
skutečné škody a nesměla ani být vyšší než třetina odměny sjednané za provedení této
práce. Pracovník odpovídal organizaci dle pracovněprávních předpisů i za škodu způ-
sobenou ze strany jeho rodinných příslušníků, kteří mu při práci pomáhali. Vznikla-li
ale při výkonu práce škoda rodinným příslušníkům, odpovídala organizace za úraz jen
podle občanského zákoníku.
509 Novelizace provedená zákonem č. 20/1975 Sb. doplnil „vláda Československé socialistické republiky“.
510 Po novelizaci zákonem č. 153/1969 Sb. s „příslušnými odborovými orgány“ a po novelizaci zákonem
č. 20/1975 Sb. „Ústřední radou odborů“.
511 Po novelizaci zákonem č. 153/1969 Sb. Ministerstva práce a sociálních věcí České socialistické republiky
a Slovenské socialistické republiky.
512 K rozsahu úpravy srov. derogační ustanovení vyhlášky č. 425/1991 Sb., o odměňování prací konaných
mimo pracovní poměr.
513 Smluvní princip se naopak důsledně uplatnil ve slovenské úpravě (srov. ust. § 226 odst. 2 a § 228a
odst. 1 slovenského zákoníku práce).
514 Možnost pracovníka nechat se zastoupit při výkonu práce v pracovním poměru se ovšem též dovozovala.
515 Zdánlivě jinak tomu bylo v případě odpovědnosti za nemoc z povolání. Ust. § 235 odst. 2 v původní re-
dakci upravovalo odpovědnost organizace pouze za úraz, který se pracovníku přihodil při výkonu práce.
K nápravě došlo zákonem č. 153/1969 Sb., kterým se mění a doplňuje zákoník práce. Srov. bod 81, kte-
rým se mění ust. § 235 odst. 2 zákoníku práce 1965. Srov. též důvodovou zprávu k předmětné úpravě,
tisk 26, FS ČSSR (Cit.: 11. 7. 2011).