246 / 284
244
níku. Pracovněprávní vztah by v takovém případě nevznikl. Český zákonodárce tutéž
úpravu zachoval též v novém českém zákoníku práce, který nabyl účinnosti 1. 1. 2007.
Aplikaci ust. § 39 občanského zákoníku předvídal zákonodárce jednak v ust. § 18 ZP
v původní redakci, jednak ust. § 20 ZP stíhalo rozpor právního úkonu směřujícího
ke vzniku pracovněprávního vztahu se zákonem (a pouze tento případ) absolutní ne-
platností.
1274
S účinností od 14. 4. 2008 však do této úpravy zasáhl spor o ústavnost
úpravy relativní neplatnosti v individuálním a kolektivním pracovním právu. K roz-
sáhlé aplikaci principu relativní neplatnosti v pracovněprávních vztazích a jeho údajné
neústavnosti Ústavní soud poznamenal, že nelze v použití jednoho či druhého způ-
sobu neplatnosti právních úkonů, popřípadě v kombinaci obou, spatřovat porušení
ústavně zaručených základních práv a svobod, či ústavních principů vůbec.
1275
I když
připustil, že řešení zakotvené v ust. § 20 ZP je neobvyklé, nálezem úpravu neplatnosti
v ZP postavil zcela na koncepci relativní neplatnosti. Rozhodl totiž o vypuštění též té
části věty předmětného ustanovení, která ukládala v případě rozporu pracovní smlou-
vy, jmenování, dohody o provedení práce či dohody o pracovní činnosti se zákonem
o zaměstnanosti použít neplatnost absolutní. Dle Ústavního soudu totiž:
„… nepři-
spívá k právní a sociální jistotě účastníků základních pracovněprávních vztahů, jestliže
některé právní úkony (pracovní smlouvy, jmenování, dohoda o pracovní činnosti a dohoda
o provedení práce) jsou z obecné úpravy vyňaty a jejich neplatnost je řešena formou neplat-
nosti absolutní. ... uplatnění absolutní neplatnosti právních úkonů směřujících ke vzniku
základních pracovněprávních vztahů by ve svém důsledku znamenalo aprobaci existence
tzv. faktických pracovních vztahů, protože absolutně neplatný právní úkon nemůže platný
právní vztah založit.“
Z této argumentace je zřejmé, že sjednání pracovní smlouvy s cizincem bez před-
chozího povolení ke vstupu na český pracovní trh (pracovního povolení, zelné karty
či modré karty) nebo vůbec k pobytu na území České republiky bylo od 14. 4. 2008
sjednáním relativně neplatného právního úkonu. V souladu s ust. § 20 ZP v redakci
do 31. 12. 2011 platilo, že právní úkon se tak považoval za platný, pokud se ten, kdo
je takovým úkonem dotčen, neplatnosti nedovolá. Dovolání se neplatnosti právního
úkonu bylo tedy výlučně v dispozici smluvních stran. Neplatnosti se však nemohl
dovolat ten, kdo ji sám způsobil (ust. § 20 ZP v redakci do 31. 12. 2011). Důvodem
neplatnosti právního úkonu by v našem případě byla právní nedovolenost daného
úkonu, protože ten svým předmětem (obsahem) nebo účelem odporoval zákonu o za-
městnanosti. Neplatnosti právního úkonu se mohla dovolat kterákoliv ze smluvních
stran, nicméně neplatnost právního úkonu nemůže být zaměstnanci (cizinci) na újmu,
pokud neplatnost nezpůsobil výlučně sám (např. uvedením zaměstnavatele omyl ne-
1274
Odhlížíme přitom od zjevně nepřesné dikce § 20 ZP část první věty za středníkem, která zněla:
„…
právního úkonu směřujícího ke vzniku pracovního poměru nebo k uzavření dohody o práci konané mimo
pracovní poměr.“
1275
Viz bod 226 nálezu ÚS publikovaného pod č. 116/2008 Sb.