56 / 284
54
kterých případech též k jiným zvláštním předpisům. Z hlediska předmětu zkoumání
lze zvláštní předpisy rozdělit na ty, které obsahovaly výslovnou úpravu svého vztahu
k OZO, a na ostatní. Dále lze v obou kategoriích rozlišovat předpisy, které vedle vzta-
hu k OZO počítaly výslovně s podpůrnou či delegovanou aplikací jiných předpisů.
Mohlo se přitom jednat o předpisy soukromoprávní i veřejnoprávní povahy.
Jako příklad zvláštních předpisů neobsahujících výslovnou úpravu lze zmínit zákon
ze dne 19. prosince 1918, č. 91 Sb. z. a n., o osmihodinné pracovní době;
235
zákon
ze dne 12. prosince 1919, č. 29 Sb. z.a n. o úpravě pracovních a mzdových poměrů
domácké práce;
236
zákon ze dne 1. července 1921, č. 262 Sb. z. a n., kterým se zavádí
placená dovolená pro dělníky při dolování na vyhrazené nerosty; zákon ze dne 21. pro-
since 1937, č. 253 Sb. z. a n., o opatřeních proti zastavování provozování továrních
závodů, proti hromadnému propouštění zaměstnanců a o úpravě některých výpověd-
ních lhůt při pracovních (služebních) poměrech zaměstnanců v těchto závodech;
237
či vl. nařízení ze dne 4. června 1945, č. 14 Sb., jímž se prohlašuje nepouživatelnost
některých předpisů o řízení práce a o nouzové službě a zrušují se pracovní poměry,
vzniklé před přikázáním (nasazením).
Předpisy, které naopak svůj vztah k OZO (a k jiným obecnějším předpisům) explicit-
ně upravily, lze dále členit podle toho, jaký způsob úpravy byl zvolen. Některé předpisy
potvrdily svůj vztah k OZO (a jiným předpisům) na principu subsidiarity. Jednalo se
(chronologicky) o ustanovení § 2 obecného horního zákona,
238
ust. § 72 odst. 1 věta
druhá Živnostenského řádu,
239
Zákon ze dne 28. července 1902, č. 156 ř. z., kterým
Nejvyšší soud odvolacímu soudu uložil, aby zjistil hodnotu zaměstnancovy práce konané v řádné pra-
covní době, hodnotu práce konané přesčas a aby celkovou hodnotu práce zaměstnance porovnal s výší
odměny, které se zaměstnanci dostalo. K tomuto rozhodnutí a jeho kritice srov. Langer, L.: Sbírka roz-
hodnutí pracovních soudů, Pracovní právo, 1937, č. 6, str. 77 a násl.
235
Důsledkem porušení zákazu o osmihodinové pracovní době byla soukromoprávní neplatnost ujednání
dle ust. § 879 OZO, které se tomuto zákazu příčily. K tomu srov. např. Levý, P.: Mlčky učiněná úmluva
o náhradě za práci přes čas, Pracovní právo 1931, č. 4, str. 33.
236
Nejvyšší soud potvrdil, že smlouva domovnická je smlouvou služební např. v rozhodnutí R I 1046/30,
Vážný obč. 10470.
237
Tento zákon však obsahoval přímou úpravu jiného zvláštního zákona v případě, že bude zavedeno řízení
podle cit. zákona. Srov. ust. § 6 cit. zákona.
238
Císařský patent ze dne 23. května 1854 vyhlášený v říšském zákoníku z r. 1854 pod čís. 146. Ust. § 2
stanovilo: „
Pokud horní zákon neobsahuje zvláštních ustanovení, jest používati také na záležitosti báňské
obecných zákonů občanských (…).
“
239
Zákon ze dne 8. března 1885, č. 22 ř. z. Předmětné ustanovení upravovalo, že není-li úmluvy, rozho-
dují především zvláštní předpisy pro to vydané, pak obecný zákoník občanský. Srov. Freudenfeld, F.;
Kasanda, J.: Pracovní právo pro Čechy a Moravu, str. 484. Dále též Masopust, V.: Živnostenský řád,
Praha, V. Linhart 1945, str. 231.