78 / 284
76
Ustanovení § 16 zákona č. 71/1958 Sb., o závazcích k náhradě škody způsobené za-
městnancem porušením povinností z pracovního poměru delegovalo úpravu náhrady
škody, kterou zaměstnanec způsobil úmyslně či v opilosti občanskému zákoníku.
355
V nových občanskoprávních kodifikacích dochází ke zjednodušování občansko-
právní úpravy, které se mimo jiné projevilo též ve vyjímání určitých vztahů z úpravy
ve středním občanském zákoníku (zákon č. 141/1950 Sb.) a posléze též stále platném
občanském zákoníku (zákon č. 40/1964 Sb.). Zákonem č. 141/1950 Sb., občanský
zákoník, který nabyl účinnosti 1. ledna 1951, došlo poprvé od účinnosti ABGB k od-
dělení základu individuálního pracovního práva od nově vydaného občanského záko-
níku. Občanský zákoník z roku 1950 cíleně (vzhledem k separátně probíhajícím ko-
difikačním pracím) nepojal do osnovy pracovní právo. To tak ve svém základu zůstalo
upraveno v ust. § 1151 až 1164 OZO. V platnosti zůstaly též všechny patenty, dekrety,
nařízení a zákony vydané k těmto ustanovením OZO.
356
Torzo OZO tak zůstalo i na-
dále obecně platné ke zvláštním pracovněprávním předpisům.
357
Podpůrná působnost občanského zákoníku v pracovněprávních vztazích začala být
popírána teprve s účinností prvního československého zákoníku práce,
358
byť spor
o univerzalitu občanského zákoníku vedený V. Knappem byl samozřejmě staršího da-
ta.
359
V pracovněprávní doktríně se objevují názory o osamostatnění pracovního prá-
va.
360
I když jiní autoři samostatnost zpochybňují,
361
judikatura obecných soudů prin-
cip samostatnosti pracovního práva zpravidla akceptovala.
362
Občanskoprávní předpisy
pak (po určitou dobu) nebylo možné aplikovat ani analogicky.
363
Osamostatnění pracovního práva je zdůvodňováno odlišností předmětu úpravy a též
odlišností zásad pracovního práva. Na samostatnost je nahlíženo jako na relativní, pro-
tože
„všechna právní odvětví v naší společnosti spolu souvisí, více či méně se podmiňují,
doplňují a navazují na sebe, a tvoří dohromady ucelený a jednotný právní řád ČSSR“
.
364
355
Ust. § 16 odst. 1 zákona č. 71/1958 Sb., o závazcích k náhradě škody způsobené zaměstnancem poru-
šením povinností z pracovního poměru zní: „Způsobil-li zaměstnanec škodu úmyslně nebo v opilosti,
odpovídá za ni podle občanského zákoníka.“
356
Srov. ust. § 568 odst. 2 bod. 1 občanského zákoníku z 1950.
357
Pokud jde o střední občanský zákoník, tak lze odkázat např. na rozhodnutí Krajského soudu v Praze,
sp. zn. 24 Ok 107/51 publikovaný in Sb. NS pod č. 1/1952, rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn.
Cz 277/54, publikovaného Sb. NS 1954, sv. 11, str. 244 či rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 4 Cz
35/61, publikované in Sb. NS pod č. 3/1962.
358
K tomu viz např. Nejvyšší soud: rozhodnutí 4 CZ19/71, Sb. NS 1972, č. 8, str. 434 a násl.
359
Tomášek, M.: Právník v letech 1948 –1989, in Masopust, Z. (ed.): 150 let českého právnického časopi-
su, právo a stát na stránkách právníka, Praha, Ústav státu a práva AV ČR 2011, str. 124.
360
Viz Kovářík, J.: Pracovní právo ČSSR, Praha, Nakladatelství Svoboda, 1966, str. 34 a násl. Zmíněný text
sloužil jako učební pomůcka pro posluchače Vysoké školy politické ÚV KSČ. Srov. dále např. Slovník
pracovního práva, Praha, Práce, 1982, str. 145.
361
Srov. Kučera, E. a kol.: Obecná teorie státu a práva, díl II, 1. vyd., Praha, Orbis, 1977, str. 247 a 248.
362
Srov. rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 310/2006.
363
Poněkud překvapivé rozhodnutí Nejvyššího soudu sp. zn. 21 Cdo 2708/2000.
364
Srov. Kovářík, J.: Pracovní právo ČSSR, Praha, Svoboda 1966, str. 36.