SLP 01 (2013)

39 / 124

37
debaty, než do sféry práva, kde soudy autoritativně rozhodují o ochraně konkrétních práv
individuálního občana, byť tendencím k judicializaci politiky patrně nelze zabránit.129
Politické řešení, přestože se ve srovnání se soudní sankcí může jevit jako zdlouhavěj-
ší a méně účinné, má své přednosti. Jak ukazuje následný vývoj v Maďarsku, tamní
ústavní soud je schopen svými vlastními silami korigovat největší nedostatky nejenom
mediálního zákona.130 Komplexní problematiku řeší se znalostí její polycentričnosti
a vzhledem k zahraniční politické podpoře s rostoucím vlivem ústavního soudu roste
také efektivita ochrany základních práv. Zaštitují-li se autoři Heidelberského návrhu
„pouhou“ subsidiaritou navrhovaného právního řešení v rámci stávajících pravomocí
a působnosti orgánů Evropské unie, musí být tato s ohledem na citlivost problematiky
skutečná, a nikoli pouze proklamovaná.131
V neposlední řadě se autoři heidelberského návrhu pouze velmi okrajově vypořá-
dali s ochranou národní ústavní identity 132 zakotvenou v článku 4 odst. 2 SEU. Zajisté
ne všechna lidská práva lze současně chápat jako základ ústavního systému členského
státu, nicméně křehkost v návrhu vystavěné argumentace spočívá i v odvozenosti ob-
čanství Evropské unie a dalších práv z něj vyplývajících od občanství členských států.
Ve chvíli, kdy se tento vztah převrátí a získání občanství jakéhokoliv členského státu
se stává pouhým prostředkem pro možnost využití nároků vyplývajících z široce inter-
pretovaného evropského práva, ztrácí institut státního občanství jako úzký a do znač-
né míry jedinečný svazek občana a státu svůj základní smysl. Tím jsou podkopávány
základy nejenom sociálního státu (dlouhodobá neudržitelnost státních přerozdělova-
cích mechanismů je nahrazována soukromými, na které se nevztahují obecné závěry
Soudního dvora, ale současně na ně ti nejpotřebnější nedosáhnou), ale i právního státu
založeného na demokratické legitimitě.133
Přirozenou obrannou reakcí členských států může být následné omezení stávajících
práv jednotlivců a míry jejich ochrany až na tzv. nedotknutelné jádro, což může vést
k výše zmíněné privatizaci vyššího standardu. Příkladem budiž i zpřísnění podmínek
pro nabývání státního občanství (a tím i odvozených práv pro rodinné příslušníky
129 Pro analýzu tohoto vývoje srov. např. HIRSCHL, R.: The New Constitutionalism and the Judicialization
of Pure Politics Worldwide. Fordham Law Review 2006, s. 721-754.
130 Viz např. rozhodnutí o protiústavnosti snížení horní věkové hranice pro výkon funkce soudce: http://
constitutional.
131 Po vstupu v platnost Lisabonské smlouvy lze tento problém dokumentovat i na množství odů-
vodněných stanovisek vydaných národní parlamenty v rámci kontroly dodržování principu subsi-
diarity. Podrobnosti viz na
WID&fileId=082dbcc53b70d1c2013c396149945b59
132 Prof. von Bogdandy je uveden jako spoluautor rozsáhlého článku věnovaného této problematice, jenž
vyšel v předchozím ročníku téhož časopisu – VON BOGDANDY, A., SCHILL, S.: Overcoming absolute
primacy: Respect for national identity under the Lisbon Treaty. Common Market Law Review 5/2011,
s. 1417-1453.
133 Pro oba aspekty v podrobnostech viz SCHARPF, F. W.: op. cit., s. 89 a n., dostupné též z: http://www.