SLP 01 (2013)

na základě evropského práva), které právě v reakci na expanzivnost a dalekosáhlost

judikatury Soudního dvora dále ztěžuje podmínky uprchlíků a žadatelů o azyl.

Další otázky vyvstávají v souvislosti s problémem, jak by navrhovaný institut zapadl

do již existujících mechanismů ochrany lidských práv.

ͯ. Výhrady vůči možným systémovým důsledkům

v institucionální rovnováze ochrany lidských práv v Evropě

Podstatou doktríny

solange

rozvinuté Spolkovým ústavním soudem SRN bylo, že

základní práva (tj. ústavně zaručená práva) občanů určitého členského státu nebyla

dostatečně zajištěna na evropské úrovni. Podstatou převrácené doktríny

solange

tedy mělo být, že základní práva občanů EU vyplývající z Listiny základních práv

EU nejsou dostatečně zajištěna na území (jiného)

134

členského státu. Je sporné, zda

v současnosti, kdy existují vzájemně komplementární katalogy lidských práv na národ-

ní i mezinárodní úrovni a vzájemně si konkurující jurisdikce soudů členských států,

Evropského soudu pro lidská práva a Soudního dvora,

135

je zapotřebí uměle vytvářet

další mechanismus. V případě selhání jednoho soudu se lze i v skutkově banálních

věcech

136

dožadovat nezávislého přezkoumání. Podmínka

systematického porušování

předpokládala, že všechny ostatní soudní instance selhaly.

Autoři heidelberského návrhu však argumentují, že ochrana lidských práv prostřed-

nictvím individuálních žalob Soudnímu dvoru by byla efektivnější, jak se to ukázalo

při prosazování svobod volného trhu. Zde však dle našeho názoru dochází k určitému

posunu – systém ochrany lidských práv na úrovni Evropské unie byl vyvinut jako po-

tenciální korektiv evropské normotvorby, později i v její implementované podobě.

137

Efektivní tedy měla být ochrana ekonomických práv jednotlivců vyplývajících z evrop-

ského práva, a to i při střetu se základními právy zakotvenými v národních ústavách.

138

Efektivita

spočívá zejména v rychlosti zajištěné možností i instančně prvního soudu

134

Samostatnou kontroverzi, které jsme se nevěnovali, vyvolává skutečnost, že potenciální nositelé takové-

hoto oprávnění musejí prokázat existenci evropské dimenze, v zásadě přeshraničního prvku. Budou to

tedy především občané jiných členských států stěžující si na příliš nízkou míru ochrany základních práv

v zemi, ve které se z vlastní vůle rozhodli žít. Avšak míra ochrany základních práv, nejedná-li se o exces

a současně je nediskriminační, je dána primárně dlouhodobým specifickým vývojem a konsenzem ob-

čanů daného státu vyjádřeného ve volbách. Tím opět narážíme na problematiku legitimity státní moci,

které se podrobně věnuje F. SCHARPF – viz výše.

135

Viz monografii GERLOCH A., ŠTURMA, P. a kol.:

Ochrana základních práv a svobod v proměnách

práva na počátku 21. století v českém, evropském a mezinárodním kontextu

. Auditorium, Praha 2011.

136

Např. ve věci

Lauko proti Slovensku

(věc 26138/95, rozhodnutí Evropského soudu pro lidská práva

ze dne 2. září 1998) šlo o 300 Sk pokuty a 150 Sk nákladů řízení, ve věci

Costa

(věc 6/64,

rozhodnutí

Soudního dvora

ze dne 15. července 1964) o 1925 lir (přibližně 22 tehdejších britských liber).

137

Viz ONDŘEJKOVÁ, J.:

Princip přednosti evropského práva v teorii a soudní praxi.

Leges, Praha 2012,

s. 24-25.

138

Skutečně podrobný přezkum, zda nedošlo k porušení základních práv, se datuje až od roku 1979, viz

ONDŘEJKOVÁ, J.:

Základní práva zaručená ústavami členských států versus princip přednosti evropského

práva

. In: GERLOCH, A., ŠTURMA, P. a kol.: op. cit., s. 508 a n., zejm. s. 510.